Bart a ti ostatní
Bart a ti ostatní
Byl nevlídný mrazivý listopadový den a zatímco kočičky mohly zůstat doma v teple, já musela ven, nejdříve na návštěvu k zubaři a pak do práce.
Svou zubařku znám již léta, bydlí hned ve vedlejším vchodě a vím, že již několik let má doma také kocourka nalezence. Proto se moje první otázka týkala jeho. Místo toho jsem však slyšela příběh o venkovních, nikomu nepatřících kočkách, které přežívaly celý rok venku. Co vydrží dospělé kočky, je těžké pro koťata, zvláště pro ta nejmenší. Ta tam v prvních listopadových mrazech začala umírat a má lékařka se bála, že až tam za dva dny dorazí s další zásobou jídla a pustí je všechny jako vždy ohřát k nim do chaty, bude pozdě pro další silně nachlazené kotě. Přes týden totiž měli k dispozici jen polystyrénem vyložené bedny v seníku.
Můj zub byl opět kompaktní, ale moje mysl byla rozpolcená. Doma jsme byli v původním stavu, Cyril už pevnou tlapkou vládl v novém domově a nastoloval svá pravidla soužití s páníčkem a já si říkala, že musím brát ohledy především na svoje kočky. Ale jak se dá vyřešit dilema, zda zachránit kotě před smrtí, nebo ochránit své kočky před stresem? Moje představivost mi neustále malovala před očima koťata bezmocně umírající v tmavé mrazivé noci. Než jsem dojela do práce, bylo dobojováno.
Večer jsem přinesla překvapené zubařce přepravku s tím, že dvěma nejpotřebnějším poskytnu načas domov, vyléčím je a najdu jim domov trvalý. Tak vznikla Pohádka o Bartovi a Dorotce, která byla později inzerovaná opět na Brněnském Maxovi.
V sobotu večer koťata dorazila. Usoplené nosíky, uslzená očička, pokakaný zadeček a v bříšku určitě zvěřinec. Koťata dostala hezká staročeská jména Dorotka a Bětuška a šla do osvědčené ložnice – karantény. Zatímco černostříbrná mourinka Dorotka byla mírná a klidná holčička, která si vedle mne sedla a vděčně se na mne dívala, Bětuška byla akčnější.
Hned v pondělí jsme šli navštívit veta. Ten koťata prohlédl a změřil teplotu. Bětuška bojovala jako lvice, dva ji museli držet, neřekli byste, že to je to na smrt nemocné kotě, kterému už má lékařka nedávala naději. Koťata dostala antibiotika, já odčervovací pastu – celou tubu, protože jak vet řekl, za chvíli se mi bude hodit pro další zachraňované kočky, a šli jsme. Ale zatímco tam jsem šla s Dorotkou a Bětuškou, zpátky už šli Dorotka a Bartík.
Doma pak ještě musela koťata odevzdat své „pets“, i když, jak se později ukázalo, nějaké si nechala, takže jsme postupně odčervovali pětkrát. Já si poprvé v životě prohlédla tasemnici. Koťata byla skvělá. Vystačila si spolu, pilně nacvičovala lov myšek a pokaždé, když mohla do zbytku bytu, s ocásky vyvrácenými až k hlavě běžela zkontrolovat, co domácí kočky nechaly v miskách.
Plán fungoval, i když se mi zdálo stále těžší se s koťaty rozloučit. Kamarádka pokývala hlavou a řekla, ať vyvěsím ceduli Obsazeno. Ještě sama netušila, že zanedlouho to s kočkami dotáhne na stejný počet. Pohádka zaujala několik čtenářů, ale všichni měli zájem jen o Dorotku. Nakonec se odstěhovala na druhý konec města, kde našla i kamarádku. Obrečela jsem to. A Bartík najednou zůstal sám a zcela oprávněně považoval za rozumné přidat se do party starších koček. Koneckonců měl mocnou přímluvkyni v mé další sousedce a kamarádce, které se moc líbil a která mne přesvědčovala, ať si ho nechám. Já jsem ale nemohla riskovat stejnou situaci jako s Cyrilem, a tak zbylo jediné východisko: přepravka, návštěva u lékařky a návrh dovézt další kotě. Tentokrát to bylo s podmínkou. Zbyla tam dvě koťata, pokud nepočítáme ta větší, která se narodila již na jaře, a ta se v zimě zahřívala navzájem. Obě anebo žádné. Dojela obě.
Osud zase jednou pro mne něco nachystal. Stále jsem váhala, zda si Barta nechat. Znáte to: když třetí kočku, tak ne černou či černobílou a ne kocoura. Dlouho jsem už toužila po rezavé kočičce, ale vždy jsem si kotě vymluvila. Dvě stačí. A nyní jsem doma měla rezavobílého kocourka se slaďoučkým kukučem a návdavkem další černobílé kotě. A protože se osudu asi zdálo, že si stále nemůžu z jeho nabídek vybrat, poslal tentokrát kotě – negativ. Kotě s bílou hlavou a černým čumáčkem.
O Vánocích u mne bylo i s hostem Cyrilem šest koček, ale vše se zvládlo i díky sousedům, kteří na dva dny převzali během mé nepřítomnosti službu. Když po Vánocích odešel do nového domova černobílý Matýsek, největší, ale nejplašší kocourek, původní Samův kamarád, znovu jsem to obrečela. U mne zůstali natrvalo Bart a Sam. Občas někdo vrtěl nevěřícně hlavou, když slyšel počet mých koček, a já jsem to omlouvala tím, že je to vlastně dočasné, že už tu se mnou dlouho nebude Kryštof. Sama jsem si neuvědomovala, jak pravdivá jsou to slova a jak jich budu později litovat.
Potvrdil se mi můj odhad, že bude lepší si nechat koťata obě. Hrají si spolu, od první chvíle, kdy Samík dorazil, jsou nerozlučná dvojka. Občas je tu Cyril, ale stále hůře ho tolerují. Je to jejich domov a nehodlají se dělit. Před Velikonocemi musel Samík urychleně k panu doktorovi, jen pár týdnů poté, co tam byl Cyril, přesto ještě oba kluci dokazovali přes zavřené dveře, kdo je v domě větším kocourem. Ještě horší situace byla při příští návštěvě, kdy občas honili Cyrila tak urputně, že jsem nevěděla, jestli to je ještě hra, anebo boj za vyhnání vetřelce. Dokonce Samík, můj klidný a empatický kocourek, který chodíval dělat společnost Kryštofovi a občas ho umýval, se projevil jako kocour rváč.
Je červen a mne čeká opět návštěva zubaře. Venku jsou jarní koťata, a tak se ptám: netoužíte někdo po koťátku? U nás je totiž obsazeno.
Nebo ne?
