Pomozte opuštěným a nechtěným kočkám

Cyril

Rok 2007 byl kočičí. První pololetí uběhlo ještě v poklidu, jen na mně se začala projevovat zvýšená citlivost na nešťastné kočičí příběhy a malá odolnost  vůči těm krásným tvorům, kteří často měli jedinou šanci v útulcích, stále přeplněných a stále bojujících s nedostatkem financí. A přišlo léto. Hned na začátku července jsme vyrazili na každoroční prohlídku. Sandra si zopakovala svůj kousek s podivným počtem bílých krvinek a Kryštof měl sice krev v pořádku, ale doktor konstatoval šelest na srdíčku. Na seznamu vyzkoušených léků jsme tak udělali další zářez.
Přestože kočičky nezískaly jedničku, měly slíbený dárek. Na internetu jsem narazila na zmínku o firmě, která montovala sítě na balkony, a nezaváhala jsem. Přestože jsem měla balkon částečně zajištěný a Sandra a Kryštof ve svých devíti letech se nejraději rozvalili na křeslo nebo přímo na zem pod kytky, zavolala jsem, firma dojela a zaměřila a jali jsme se čekat a malovat si, jak si budeme na balkonu užívat horké letní dny a noci.
Zatím si ale léto dalo přestávku. A na mne už také kdesi čekal dárek.
Během červencových svátků bylo deštivo a dost chladno. Na návštěvu dorazila má dlouholetá kamarádka a hned mi začala povídat, jak se u jejich domu objevilo malé černobílé kotě. Jak je jí ho líto a jak si říkala, že když mám ráda kočky, že to pro mne bude perfektní dárek a o kotě bude postaráno.  Podlomila se mi kolena při vidině perfektního dárku, který bude znamenat tahání dalšího písku a konzerv. Podlomila se mi kolena při pomyšlení na potenciálního majitele blech, škrkavek, tasemnic, ušního i jiného svrabu, kočičí rýmy, chlamydií, panleukopenie, FIP, FIV a FELV. Ale nakonec jsem sbalila  přepravku a nějaké mňamky a vyrazily jsme.
Kotě údajně bydlelo v černém prachu pod stánkem PNS. Svým kočičím způsobem se snažilo lidem vysvětlit, že má hlad, ale oni většinou chodili nevšímavě kolem. Jen kdosi tam v blažené nevědomosti o tom, že mléko je často pro kočky špatně stravitelné, položil misku s mlékem. Zdálo se, že kotě není doma. Bylo možné, že už se postaral někdo jiný. Volala jsem paní Maňasové do Brněnského Maxe, ale ta měla plné ruce s odchytáváním devíti jiných koťat, jedno zbědovanější než druhé. Nechala jsem na místě trochu konzervy a jela jsem domů.
Na druhý den dopoledne bylo kotě chycené. Nějaké děti, které nás viděly večer předtím válet se v prachu u stánku, kotě chytily a kamarádce donesly. A tak se za další hodinu ocitlo u mne. Kamarádka vyřešila problém se jménem, neboť je narozena na Cyrila a Metoděje, a tím její role víly zachránkyně v podstatě skončila.
Kocourek byl zprvu vyděšený, první den pádil v panice do jakéhokoli úkrytu, kdykoliv jsem se v jeho místnosti objevila. Druhý den už věděl, že má vyhráno, a v klidu si užíval nabytého bezpečí a pravidelného přísunu plných misek.
Hned první pracovní den jsme vyrazili na prohlídku. „Vaše kočky jsou očkované, že“, utrousil vet a mně se podlomila kolena znovu. Několikrát jsme vedli debatu, zda očkovat kočky žijící nyní výhradně v domácnosti. Nejspíše pro vlastní dobrý pocit, neboť odborníci v tomto nejsou zajedno, býval výsledek. „Ušní svrab, to je hodně nakažlivé, dávejte si pozor. No, kočičí rýmu snad nemá, bude to spíše jen zánět spojivek“.
Černou hmotu z uší jsem dolovala měsíc. Oči se uzdravily a z kotěte se vyloupl  krásný okatý kocourek s kožíškem hodným dalmatina. Stal se z něj hravý kocourek, který objevil v lidech skvělé kamarády. Mazlil se se mnou, pusinkoval mne, ale za chvíli  z něj byl zase akční kocourek, který lovil mou ruku, obezřetně číhal na smetáček a bez váhání jej napadl, jakmile smeták na chvíli usnul. Trpělivě a ukázněně čekal, až si na něj udělám čas, a zatím  se zabavil sám. Ale nic neničil, jeho největší neplechou byla zakousnutá deka a honění neviditelného nepřítele. Společnost mu dělala plyšová myška.
Od první chvíle jsem prohlašovala, že Cyrilek bude muset odejít do nového domova. Kamarádčiny přesvědčovací metody, že až mi jeden z těch mých dvou zemře, budu mít už vlastně náhradu, nebyly tím nevhodnějším způsobem. A přestože jsem viděla, jak je jí to moc líto, že si ho nechci nechat, zatvrdila jsem se.
Cyrila jsem inzerovala na webu Brněnského Maxe. Dost rychle se našel zájemce, dokonce člověk, kterého jsem znala. Ale příliš to zavánělo zbrklým rozhodnutím a stylem dát synovi dárek, který moc nestojí. Kotě. Ale ono kotě přece jen něco stojí, kotě jako překvapení také není nejlepší začátek, a když pak jsme vyrazili na obhlídku, viděli reakci zbytku rodiny i prostředí, když pak bylo převzetí kotěte stále oddalováno, sama jsem k jejich úlevě řekla ne. Oni si zachovali tvář, neboť to já jsem přece změnila názor, ale Cyril během tohoto čekání ztratil několik nadějných rodin.
Byl už u mne dva měsíce, příliv zájemců ustal a já pomalu zapomínala na to moje rozhodnutí: ne, třetí kočku už mít nemůžu. Ne, pokud budu mít třetí kočku, tak nebude černá či černobílá a nebude to kocour.
Ale nešlo to. Cyril mohl už do zbytku bytu a hledal kamaráda. Sandra, o které jsme si vždycky mysleli, jaká by byla skvělá máma, kotě odmítala, syčela, vrčela. Kryštof byl přátelský, takže Cyril si chtěl hrát s ním. Skákat mu na záda, honit se s ním – to už bohužel nebylo nic pro Kryštofa. Neuměl se bránit, možná už tehdy neviděl, a tak se bránil nakonec také syčením. Pak se přece jen našel páníček, Cyrilek se odstěhoval a od té doby k nám jezdí na prázdniny, kdykoli páníček musí odcestovat na více dnů. První návštěvu Kryštof nesl těžce, protože Cyril chtěl navázat tam, kde před odstěhováním skončil. Další návštěvy už trávil s novými koťaty a Kryštof měl klid. V tu dobu se už jeho zdravotní stav začal prudce zhoršovat, měl před sebou poslední tři měsíce života.
Osud mi poslal do cesty prvního černobílého kocourka. Ústy mé kamarádky mi dal najevo, jakou šanci mi tu nabízí. Odmítla jsem. Tak mi přišli krátce nato do cesty hned dva další černobílí  kotíci.  A spolu s nimi i další nabídka barev a vzorů kočičích kožíšků.