Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsem zachraňovala

27. 1. 2009

Jak jsem zachraňovala

 

Byl mrazivý úterní večer a já se konečně blížila k domovu. Leden je v práci vždy ještě náročnější než ostatní měsíce a krátké dny, kdy člověk ještě za tmy odchází do práce a za tmy se vrací,  a neobvykle chladné počasí elánu nepřidá. Po deseti hodinách ve škole jsem se ještě stavila na nákup jakýchsi úžasných kočičích konzerviček vyráběných bez chemie a v rámci akce 2+1 i za velmi slušnou cenu. Měla jsem za sebou dost náročný víkend mimo město a poslední dva večery jsem trávila také mimo byt, takže jsem se těšila, že konečně strávím večer doma v teploučku, byť s naplánovanou prací do školy.

Bylo téměř půl osmé, když jsem se chystala odemknout vchodové dveře a vtom jsem zaslechla naléhavé kočičí mňoukání. Máme napravo od vchodu řadu čtyř oken, o která se dělí na každém z osmi podlaží dva byty. Každý byt má balkon. Na této straně domu mám většinu oken i já. Za posledním oknem je úplně vpravo okno patřící jinému domu, který na nás pak navazuje kolmo a oba domy tak tvoří písmeno L.

Už to začíná, zase jeden nevhodný vánoční dárek, pomyslela jsem si, setřepala ze sebe osm kilo konzerv, nákup pro sebe a tašku s papíry z práce a začala prolézat keře před okny a stopovat onen zvuk. Zdálo se, že zvuk vychází právě z tohoto rohu tvořeného dvěma domy. Chvíli se zdálo, že zvuk jde shora, z některého balkonu, pak zase, že je slyšet z některého sklepního okýnka, pak jsem si nebyla jistá, zda se nejedná právě o vedlejší dům.

Vyjela jsem nahoru do svého bytu, v předsíni rychle odložila kabely, ani jsem se nepřivítala s mými kočičími spolubydlícími, ostatně mě přišli přivítat jen Sandra a Sam, a hned jsem vyrazila za sousedkou s žádostí o radu a pomoc. Ta se navlékla a vyrazily jsme na další kolo hledání. Kočku jsme stále slyšely. Nejdříve jsme usoudily, že je třeba prohledat sklep, nikoho jsme tam ale neobjevily. Mohlo to ovšem být známkou toho, že se do něj schovala před mrazy venkovní plachá kočka, která  před lidmi nevyleze, i když je sama v nouzi.

Venku jsme se znovu snažily poznat, odkud ono naříkání vychází. Zvuk se tam zřejmě odráží, takže jsme si stále nebyly jisté. Nakonec jsme usoudily, že je to vedlejší dům, že kočičí nářek vychází z jednoho jejich pootevřeného sklepního okénka. Hnány představou kočky umírající žízní a hlady a bez pomoci jsme zazvonily na několik bytů a nakonec nám jeden člověk opravdu otevřel a šel se s  námi podívat alespoň do toho sklepa, od kterého měl klíče. To už se k nám přidal další, původně sice jen chtěl zjistit, zda do sklepa nejdeme s nějakými nekalými úmysly, ale pak vyhledal další klíče a prozkoumal s námi další sklepní prostory. Nic. Šel s námi i ven a společně nyní už tři jsme opět stáli venku a zvažovali další možnosti. Nářek stále nepřestával. Nakonec on a kamarádka usoudili, že mňoukání se nese z našeho domu. Jestliže někdo trápí kočku tím, že ji zavře na balkoně, zavolám na něj policii, vyhrožovala kamarádka. Vytipovali jsme byty ve dvou nižších patrech, pán z vedlejšího domu se rozloučil a odešel domů a my dvě vyrazily ověřit ony  byty. Sousedé spolupracovali, ale nikdo o žádné kočce nevěděl. Bylo již téměř devět hodin, nic dalšího jsme už nemohly udělat, tak jsme se rozhodly, že dáme dolů do sklepa jídlo a vodu, přestože tam žádné stopy po kočičí obyvatelce nebyly, a půjdeme domů. Zvláště já jsem byla už velmi netrpělivá a nervózní. V hlavě mi už nějakou dobu zvonil zvoneček, že jsem něco přehlédla, že je to celé úplně jinak.

A bylo. Doma jsem se nejdříve vrhla k balkónovým dveřím, otevřela je - a dovnitř se vřítil promrzlý Bart, celý šťastný, že jsem ho konečně slyšela a pustila dovnitř, že je v teple a schopen nastoupit k večeři. Ale okamžitě mi odpustil. K večeři dostal onu úžasnou konzervičku, pak ještě masíčko z grilovaného kuřátka a jako dezert rybí kapsičku Supreme, pořádně se se mnou pomazlil a rozhodně odmítl nějaké balení do dek  Naštěstí přežil tento pobyt bez újmy na zdraví.

A já jsem dostala za vyučenou. Ten den ráno jsem chtěla rychle před odchodem do práce vyvětrat přes balkónové dveře, balkon jsem pak sice prohlédla, ale v té tmě jsem přece jen přehlédla, že se tam zvědavec, všudybýlek a milovník balkonu Bart někde schoval. A zatímco já zachraňovala, on na balkoně trčel zbytečně o hodinu a půl déle.

Zatímco já jsem se poučila a od té doby větrám raději zasíťovaným oknem, Bart si tuto zkušenost nevzal k srdci, a tak dál čekává u balkónových dveří v naději, že se zase otevřou a on si bude moci aspoň  na chvíli prohlédnout svou oblíbenou část bytu.

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář