Také máte doma myši?
Také máte doma myši?
Dnes ráno jsem opět našla ve své posteli dvě myši. Naštěstí nejsem ten typ, co skáče na židli a ječí, ba už jsem spíše rezignovala, protože tohle se stává často. U nás totiž neplatí „Kde jsou kočky, nejsou myši“, ani dokonce „Kde jsou myši, tam jsou kočky“, ale „Kde jsou kočky, tam jsou myši“. Ale nemyslete si, že jsme nějaká nepořádná domácnost nebo že dokonce kočky si domů tyto malé hlodavce vodí či nosí z vycházek. Jedná se pochopitelně o myši plyšové.
Kdysi jsem moc na tyhle myšky nevěřila, a tak Sandra a Kryštof proháněli spíše různé kuličky. Ale i nějaká myš se našla, jednou se dokonce jedna uvelebila asi metr od dveří do bytu tak, jak ji tam Sandra zanechala. Nikdy nezapomenu na nevěřícný pohled jakéhosi opraváře, který krátce nato zazvonil u dveří: „Vy tu máte zdechlou myš?!?“ Nedivím se mu. Nevypadal jako člověk, který doma chová kočky jako mazlíčky a má přehled o kočičích hráčkách, navíc šedá a už značně olezlá myš vypadala velmi věrohodně a nikde kolem nápověda v podobě kočičí šelmy.
S příchodem Sama a Barta dostala přítomnost myší nový kvalitativní i kvantitativní rozměr. Za ten rok a půl jsem nakoupila neuvěřitelné množství myší v široké barevné škále: bílé, šedé, černé, béžové, oranžové, v bronzové barvě, hnědou, různé červené. Měli jsme myslím i zelenou, snad jen modrá i fialová nám ve sbírce chyběla. Myši byly malé i velké, s huňatým ocáskem i obyčejným, chrastící i nechrastící, jedna dokonce na klíček. Když jsem ji tehdy donesla, kočky jen fascinovaně zíraly, jak se nám proháněla po chodbě. Tahle myš je nám dosud věrná, i když časem ochrnula, a přestože ještě dokáže vrtět ocáskem a hrabat zadními nožičkami, z místa se již nepohne. Asi proto ještě neskončila v nějaké myší díře. Stejně jako sisalový domeček s myšmi na gumičce, který jsem kdysi dostala jako dárek k narozeninám. Léta u nás ležel nevyužitý, já si s ním nehrála a Sandra a Kryštof o něj nejevili zájem. Až přišel Bart a Sam a pak Fran.
Většina našich myší ale končí právě v myších dírách. Sokly u nábytku v obýváku jsou jen ze tří stran, od stěny sokl chybí. Čas od času aspoň nízké skříňky odstavím a prostor pod nimi vymetu a máme zase na čas vystaráno. Naposledy k tomu došlo, když mi bratr před Vánocemi opravoval elektrickou zásuvku právě za jednou touto skříňkou. I on byl asi značně překvapen, když najednou viděl tu barevnou záplavu. Ale nejšťastnější byl Sam.
Sam totiž myšky miluje. Problém je, že ke svým hrám potřebuje asistenci, nejlépe v podobě paničky, která mu myšky háže a které je on obětavě nosí zpět. Nemám vždy na tuhle hru náladu, ale pokus zajistit mu samostatnost se minul úspěchem. Tehdy jsem se totiž inspirovala jakýmsi mailem s videem, kde si jezevčík dával tenisák do metacího stroje, který mu jej házel a on jej nosil zpět. Ale z mých přátel, kterým jsem video s jezevčíkem poslala a ptala se, zda neznají podobný stroj na metání malých plyšových myšek, mi nikdo neodpověděl. Buď jej opravdu neznají, anebo mi nevěří, že mám doma aportovacího kocoura. Zkusila jsem jako metací stroj využít sousedku. Byla ochotná a snaživá, ale Sam usoudil, že myšky patří pouze paničce, takže jsme nakonec hráli ve třech. Já házela myš sousedce, sousedka Samovi a Sam běhal s myší zase ke mně.
Sam asi vycítil, že potřebuji lepší motivaci pro zapojení se do jeho oblíbené zábavy, a tak analyzoval situaci a usoudil, že ideální je, když sedím u počítače zády ke dveřím, takže nevidím, jak se zezadu plíží, aby nachystal myšku a pak se zvedl na zadní a drápky předních tlapek mi zaťal do zad a vydal pokyn „Házej myšku“. Mohl by mňouknout po svém, tedy vrknout, ale evidentně je zastánce činů a ne slov. A ono to opravdu funguje, do člověka to vlije nevídanou energii a už kouká, kde by nějakou myšku našel. Za zády se mi rozprostírá chodba v celé své délce, stačí jen nacvičit hod tak, abych se nemusela neustále otáčet. Právě teď se mi podařil elegantní hod přes hlavu, protože Sam už postřehl, že jsem na svém místě a že tedy můžeme začít.
Pomoci mi není, ani když všechny myšky odpočívají ve svých myších dírách a hřbitovech pod nábytkem. Sam už si totiž zavěšení na mých zádech tak spojil s daným místem, že nepřítomnost myšky je jaksi podružná. Anebo se jedná o další pokyn „Hledej myšku“, což je ještě horší, protože toto je úkol často náročnější a hůře splnitelný.
Takže jsem se smířila s existencí myší v posteli, kam jsou donášeny, kdykoliv si chci před spaním přečíst pár stránek, s házením myší, kdykoliv sedím u počítače a velmi zhusta i na sedačce u televize. Zvykla jsem si, že se na myších budím, že se s nimi občas i koupu, ale zatím stále ještě protestuji, když se ráno snažím probrat a zahájit další den a Sam kontroluje míru mého probuzení a rychlost reflexů snahou vykoupat svou myšku v mém ranním hrnku čaje. Ale co bychom neodpustili svým kočičím kamarádům, že?
